Tábor oddílu Makaroni

Zprávy z tábora:

1. den – Všichni vědci v pořádku dorazili do kampusu WOLE v Ne-Chumu. Na prezentaci dostali od sličných hostesek jmenovky a program konference. Poté je chairman Prof. Wije Nam Tu pozval na slavnostní raut a sérii zábavných seznamovacích her. Znaveni dlouhou cestou vědci s příchodem tmy zalezli do svých pokojíků.den –
2. den – Dopoledne nás čekala vědecká přednáška. Prof. Bulva Okulár přednesl velmi zajímavý příspěvek z oblasti optiky. Jeho vědeckému týmu se podařilo spojit, zesílit a zrychlit fotony takovým způsobem, že po dopadu dokážou změnit barvu libovolného předmětu. Přednášku doplnil poutavým videozáznamem z mikroskopu. Poté jsme jeho poznatky vyzkoušeli v praxi – každý vědec si pomocí barev a fotonů vyrobil svůj konferenční obleček. Odpoledne přišly na řadu přednášky vědců juniorů – dozvěděli jsme se o rostlině pisoárník zelený, o novém léku Rako Fix, o teorii času v jiných dimenzích, seznámili se s kolem nesmrtelnosti, planetou Černý pasažér a ocenili objev jedlých hornin.
   Počasí ukázkové, v rybníku máme vody jako ještě nikdy, odpoledne se děti stihly vykoupat i vyzkoušet paddle boardy. Všichni jsou v pořádku.
3. Den – dopoledne jsme se těšili na přednášku spojenou se zátěžovou zkouškou nanovláken, ovšem přednášející Do Bim Bei se na její začátek neodstavila. Vydali jsme se ji hledat – a bohužel ji našli, oběšenou na nanovlákně. Okamžitě jsme kontaktovali čínskou kriminálku, ale ti neměli čas, údajně řešili cosi s lízátky ve vedlejší vesnici. Wije Nam Tu tedy zavolal rovnou svému příteli, šéfu Interpolu Herr Lockovi. Ten sedl na letecký speciál a byl tu co by dup, tento případ totiž zdaleka není první, vědci páchají záhadné sebevraždy všude po celém světě a situace se už řeší na mezinárodní úrovni. V mezičase jsme stihli zajistit všechny stopy z domu Do Bim Bei – mimo jiné jsme tam našli spoustu párty brýlí a tablet, ve kterém byla na ploše velkými písmeny věta: Věda jako taková neexistuje. Tato věta Herr Locka zaujala – našla se totiž i v pozůstalosti ostatních zasebevražděných vědců. Jako parta současné vědecké elity jsme tedy celé odpoledne zkoumali, zda dosud platné fyzikální zákony stále platí. A ukázalo se, že neplatí, gravitace vyváděla takové věci, že se Isaac Newton musel obracet v hrobě. A aby záhad nebylo málo: kolegu Nikkona Kokodaka jsme pověřili fotodokumentací, abychom pro případné selhání vědy měli důkazy, a na vyvolaných fotografiích se objevila záhadná čísla, která se tváří jako jakýsi odpočet… Hm, naše vědecké mozky jsou maličko v koncích.
   Všichni jsou v pořádku, dnes bylo poměrně horko, chladili jsme se v rybníku.
4. Den – přes noc se Kokodakovi přihodila podivná věc: odpočet, který se zobrazoval na fotkách, se mu začal promítat na oční sítnici, takže ho stále vidí. Herr Lock si vzpomněl, že podobný problém trápil i ostatní mrtvé vědce. A dalším společným bodem všech sebevražd je, že všechny oběti se někdy v minulosti zúčastnily některé z přednášek organizace Hranice vědy. Dopoledne jsme se tedy snažili zjistit (pomocí živých fotek z archivu Kokodaka a informací z registru občanů), kdo za touto podivnou organizací stojí. Jde o jistou Yen Pin Dei, shodou okolností matku Do Bim Bei. Odpoledne jsme se za ní vydali, jestli bychom něco bližšího nezjistili. Yen se chovala dost podivně, evidentně něco ví, ale nechce říct. Řekla nám jen to, že odpočet zmizí, pokud přestaneme pracovat na svých vědeckých projektech. Když jsme se ptali, co odpočet znamená a kdo ho má na svědomí, odkázala nás na znamení vesmíru dnes o půlnoci a přidala k tomu podivné dešifrovací zařízení. V noci jsme se tedy rozdělili do skupin a vydali se sledovat noční oblohu. Kolem půlnoci se skutečně objevilo blikání. Dešifrování zprávy jsme nechali na druhý den.
   Krásné počasí, užili jsme si sluníčko i vodu, sprchlo maličko navečer, ale déšť nás nijak neomezil.
5. Den – dopoledne jsme věnovali dešifrování noční zprávy z vesmíru. Nebylo to vůbec snadné, protože sem tam někdo nepochopil, co má v noci zaznamenávat, takže se nám sešly informace různé kvality i kvantity. Nakonec se vše podařilo, zpráva zněla: Přiletíme. Trisolaris. Hm, z toho vážně moudří nejsme. Pak jsme si ale vzpomněli, že slovo Trisolaris padlo včera u Yen Pin Dei a že u toho měla nasazené brýle, které jsme našli v pokoji Do Bim Bei. Tak jsme brýle také vyzkoušeli – a ocitli jsme se ve virtuální hře na planetě Trisolaris, kde jsme měli za úkol budovat civilizaci. Během budování se ovšem střídaly éry prosperity, kdy byly podmínky ideální, a éry chaosu, kdy měla civilizace na kahánku. Přes všechnu snahu nakonec civilizace zanikla, ale průvodce hrou se na nás těší v druhé úrovni.
6. Den – dopoledne jsme prošli druhým levelem hry, naším úkolem bylo vydělat prodejem různého zboží ve vyspělé civilizaci. Vidle nám do toho opět házely éry chaosu a prodej otroků mařili dotěrní obchodní inspektoři. Obchodovali jsme jak vzteklí, přesto i tato civilizace zanikla. Když jsme se přihlásili po obědě do třetí úrovně, zjevil se NPC a oznámil nám, že třetí úroveň ve hře už není, tyto dvě nám měly ukázat, jak je život na planetě Trisolaris neutěšený. A sdělil nám, že jedinou šancí Trisolaranů je planetu opustit a najít si k životu jinou. A prý se brzy uvidíme. Pochopili jsme, že jako novou planetu si vybrali tu naši. Herr Lock povolal na pomoc předsedkyni OSN Utrus Trus Zdáli a té se podařilo zjistit, že Yen Pin Dei kdysi pracovala na tajné základně Rudé pobřeží, jejímž cílem bylo navázat spojení s mimozemskými civilizacemi. Shodli jsme se, že by nebylo marné se na základnu podívat. Pokud základna s mimozemšťany komunikovala, musí tam někde být z oné komunikace záznamy. Odpoledne jsme tedy věnovali průzkumu starých vojenských map a zjišťování, kde základna Rudé pobřeží leží (nebo ležela).
   Po včerejším chladném a lehce upršeném dni nás znovu vzbudilo sluníčko. A dnešek jsme (na rozdíl od včerejška) zvládli bez jediného vosího žihadla. O poledním klidu jsme si stihli dát orienťácké legrácky: labyrinty a kloboučky. Vše v pořádku.
7. Den – hned po snídani jsme se vypravili na základnu Rudé pobřeží. Cestou jsme se stihli vykoupat v rybníku a vyplenit Jednotu. Výstup na základnu byl skutečně náročný. Při průzkumu rozvalin jsme našli pod smrkem schovanou Yen Pin Dei. Tvrdila, že je tu na procházce, ale když jsme ji maličko zmáčkli, ukázalo se, že se tu chystala zničit všechny archivní záznamy. Na místě, kde stával archiv, jsme potom objevili staré děrné štítky, na kterých byla zaznamenána celá komunikace Yen Pin Dei a Trisolaranů. Ukázalo se, že Trisolarany k nám na Zemi pozvala právě Yen Pin Dei, když kdysi dávno pracovala na Rudém pobřeží. Měla za to, že lidská civilizace už není schopna řešit své vlastní problémy a že si Zemi vlastně ani nezaslouží. Trisolarané jí odpověděli, že pokud přiletí, naši civilizaci vyhladí. Yen Pin Dei byla (a nejspíš stále je) ochotná jim v tom pomoci. Tak jsme ji sbalili a odvlekli s sebou, nejspíš ví víc, než nám dosud řekla. Zítra se ji pokusíme „přesvědčit“, aby vše vyklopila.
   Velkáči mají v nohách kolem 15 kilometrů, maláči asi 10, všichni šlapali statečně. Měli jsme výstavní počasí a z Rudého pobřeží byly nádherné výhledy.
8. Den – shodli jsme se, že Yen Pin Dei rozhodně dobrovolně nic nevyklopí. Sestrojili jsme tedy šest detektorů pravdy s mírným mučicím účinkem, pomocí nichž jsme z Yen Pin Dei vydolovali informaci, že sice základna Rudé pobřeží byla zničena, ale Yen nechala vybudovat novou, ze které stále s Trisolarany komunikuje. Nová základna je umístěna na lodi. Odpoledne nás pak čekala těžká dřina – dopravit na loď dostatek nálože, abychom ji mohli šetrně vyhodit do vzduchu. Šetrně proto, abychom uchovali případné důležité materiály. Podařilo se. Technici se probrali troskami a narazili na videozáznam, který můžete zhlédnout na instagramu. Mimo jiné z něho vyplynulo, že Trisolarané skutečně míří k Zemi a navíc k nám vyslali sofony, mikropočítače, které blokují náš vědecký pokrok (abychom ve vědě nijak nepokročili, než k nám přiletí, a nehrozilo, že budeme s technologiemi dál než oni) a navíc sledují vše, co děláme, vyrábíme, o čem mluvíme… Zkrátka že před nimi nic neskryjeme.
   Celý den bylo pod mrakem, ale příjemně teplo, vše v pořádku.
9. Den – moc se nám nechce věřit, že to, co jsme viděli na záznamu, je pravda. Skoro nám připadá, že je to ze strany Trisolaranů nějaká bouda. Rádi bychom si s Trisolarany na férovku pohovořili, ale jediné dva vysílače, které byly schopné tak silného signálu, jsou zničené: na Rudém pobřeží a na lodi. Technikům se naštěstí z trosek lodi podařilo zachránit nějaké technické výkresy a sestrojit podle nich model vysílače. My jsme jich postavili dalších šest. Všechny jsme je zapojili do série a během chvilky už jsme měli Trisolarany na drátě. Ovšem rozhovor to nebyl vůbec příjemný. Zjistili jsme, že vše ohledně sofonů je pravda, Trisolarané opravdu vědí o každém našem činu, blokují náš vědecký pokrok a jejich lodě už jsou skoro za rohem: 4 světelné roky od Země. Malá naděje nám ale přeci jen svitla: podle všeho nám sofony nevidí do hlavy, takže naše myšlenky jsou v bezpečí. Celé odpoledne jsme tedy trénovali komunikaci beze slov: telepatii, pantomimu, mimiku… Byla to velká legrace.
   Počasí stále na jedničku, děti už vzorně unavené, po ránu v táboře ticho, o poledňáku ticho, po večerce ticho…
10. Den – ráno přišel Herr Lock s tím, že vymyslel skvělý plán, jak si s Trisolarany poradit, ale nemůže nám ho kvůli sofonům říct. Pokoušel se nám ho předat telepaticky, pak pantomimicky, ale nezdařilo se, včerejší trénink asi nebyl dostatečný. Už už jsme propadali beznaději, když z davu vystoupila mladá talentovaná kolumbijská chemička Propanela Butanes s tím, že zrovna v noci se jejímu týmu podařilo objevit nový prvek, který se podle všeho vyskytuje jen na Zemi a mohl by mít schopnost blokovat sofony. Jeho jméno nám kvůli sofonům nemohla prozradit, tak jsme si ho ve složité šifrovačce vyluštili. Odpoledne jsme se vydali puchonium hledat – a našli. Těsně před setměním jsme z puchonia vytvořili komoru, do které jsme se všichni namačkali. Herr Lock nám prozradil pro jistotu jen část svého plánu: má to prý báječně vymyšlené, ale protože Trisolarané přiletí přibližně až za 400 let a on svůj plán nechce nikomu prozradit ani písmeně zaznamenat, musíme mu bezmezně důvěřovat a celý plán právě za oněch 400 let uskutečnit. K tomu je potřeba, abychom se nechali hibernovat. Po setmění jsme se tedy potajmu vydali do hibernační stanice a tam jsme všichni podepsali souhlas s hibernací. Vzbudit nás mají za 400 let. Dostali jsme hibernační pilulku a všichni jsme zalezli do hibernačních komůrek.
    Celé odpoledne nám pršelo, ale nejsme z cukru a hlavně na našich bedrech leží budoucnost lidstva, tak jsme všechno zvládli i v dešti. Neselhal naštěstí ani detektor kovů. Zítra snad bude lépe.
11. Den – ráno v roce 2435. Mnohé se změnilo, běžné práce vykonávají roboti, veškeré potraviny se vyrábějí průmyslově, létací auta dávno nahradila ta pozemní… Země je zmítaná mnohými krizemi. Jelikož hibernace je už běžná procedura, pomocí které se například léčí mnohé nemoci, lidí probuzených z hibernace je poměrně hodně. Aby měli snazší start v novém světě, je pro ně připraven speciální adaptační program, který jim pomůže se v novém prostředí orientovat a správně reagovat na různé krize. A právě tímto programem jsme dopoledne prošli. Odpoledne přinesl Herr Lock neveselou zprávu, podle nejnovějších snímků z teleskopu Trisolarané přiletí zítra zhruba touto dobou. Lépe jsme si probuzení načasovat nemohli. Herr Lock tedy prozradil další část svého plánu: je potřeba rozmístit na oběžnou dráhu co nejvíce vodíkových náloží. Situaci nám dost komplikoval vítr, leckteré bomby místo kolmo vzhůru létaly vodorovně, ale se vším jsme se statečně poprali.
    Počasí se umoudřilo, celý den sluníčko, ale na koupání to nebylo. Vše v pořádku.
12. Den – den D, rozhodující bitva se blíží, budoucnost lidstva visí na nanovlákně. Celé dopoledne jsme věnovali tréninku a fyzické přípravě na osudový souboj. A odpoledne to propuklo. Průběh boje nelze popsat, děti vám po návratu jistě rády povypráví. Ve stručnosti: sbírali jsme suroviny, nabíjeli katapult, vysílali do vesmíru kosmonauty, aby odpálili včera rozmístěné nálože, stavěli živý štít proti trisolaranským megašlupkám, sestřelovali trisolaranské sondy… Po lítém boji vystrčili Trisolarané ze své lodě bílou vlajku a vzdali se nám. Jelikož jsme humanisté, udrželi jsme emoce (a krvelačné děti) na uzdě, Trisolarany jsme ušetřili a výměnou za jejich technologie jim nabídli místo Země Mars. Chvíli se cukali a snažili vyjednat ubytování u nás, ale nakonec pochopili, že buď Mars, nebo nic, a oba vyjednávači si plácli. Mise skončena, hurá, teď už můžeme s chutí oslavovat!
    Přehnalo se přes nás pár šplouchanců a trápil nás studený vítr, ale jinak vše ok.